.
Tepelné zpracování oceli
Kalení
U kalení ocelí rozlišujeme několik fází - jsou to:
Ohřev - měl by být pozvolný a rovnoměrný. Povrch kaleného předmětu (KP) je dle výše kalící teploty, doby austenitizace (výdrž na teplotě) a prostředí, v němž ohřev probíhá chráněn vhodnými prostředky zabraňujícími opalu a oduhličení povrchových vrstev. Zároveň by mělo být zabráněno nadměrnému přístupu vzduchu do místa ohřevu. Po dosažení kalící teploty, by měl KP setrvat na této teplotě určitý časový úsek, aby došlo k vyrovnání teplot v jeho celém profilu. Této fázi se říká austenitizace a u nízkolegovaných a uhlíkových ocelí se počítá s cca 30-60 vteřinami na 1mm tloušťky. Delší časy způsobují zbytečnou ztrátu uhlíku, případně tvorbu grafitu. Kratší nezaručují rovnoměrné prohřátí a tudíž nerovnoměrné pnutí v profilu KP (možné následné trhliny a deformace). Dostáváme se k chlazení. Po vyjmutí z pece by měl být KP neprodleně ochlazen ve vhodném ochlazovacím prostředí, aby došlo k transformaci austenitu na martenzit nebo bainit (řídí se rychlostí, stupněm, typem ochlazování a jakostí oceli). Je li kritická ochlazovací rychlost prostředí příliš vysoká, může dojít ke vzniku prasklin (v případě chlazení na martenzitickou strukturu, bainitická je pozvolnější s dochlazením na teploty mezi 250-550°C). Je li ochlazovací rychlost naopak nízká, nedojde k vytvoření tvrdých struktur odolných opotřebení.
Popouštění
Každý zakalený nástroj by měl být co nejdříve po kalení (aby nedošlo ke stabilizaci martenzitu) popuštěn na svou pracovní tvrdost podle požadavků, kde se řídíme popouštěcí křivkou materiálu. Ohříváním tvrdá, ale křehká struktura ztrácí něco své tvrdosti, ale zároveň se stává houževnatější a pružnější. V praxi se mi osvědčilo při popouštění na relativně vysokou tvrdost ponechat popouštěný nástroj delší dobu na popouštěcí teplotě (téměř hodinu na 1mm tloušťky). Podobně jako u „stárnutí oceli“.
